Plujte s námi na vlně informací v moři novinek s kapkou relaxu…

Úprava pitné vody v minulosti a dnes

Datum: 17.08.2021

OXCL_popis

Ve středověku, a ještě po mnoho století později, představovalo pití vody zejména z povrchových zdrojů (často však i studní) skutečný hazard se životem. Ačkoliv lidé tehdy netušili nic o mikrobiologii ‒ podstata cholery, břišního tyfu, úplavice nebo žloutenky byla objevená až mnohem později, empirické zkušenosti jim dávaly za pravdu. Přírodní voda zkrátka představovala riziko. Proto preferovali nápoje fermentované jako víno a pivo.

Voda z pramenů a dešťovka

První vodovody byly vyhrazené pouze důležitým objektům, obyčejní lidé k nim přístup neměli. Museli se spokojit například se zachytáváním dešťové vody do jímek. Postupně se začaly budovat přivaděče ‒ potrubní systém z olova je doložený ze 14. století, které zásobovaly vodou důležité objekty. V Praze, kde vyvěralo několik pramenů, to byly nejčastěji kláštery. Pojem úprava vody vešel ve známost až začátkem 20.století.

Úprava pitné vody – revoluční vynález v oblasti veřejného zdraví

Přeměna kontaminované povrchové vody na zdravotně nezávadnou se řadí mezi velké objevy přelomu 19. a 20. století. Svým způsobem se jednalo o vynález hygienickým dopadem srovnatelný s objevem antibiotik nebo s očkováním. Nejdříve se používala písková filtrace. Ta ale nedokázala odstranit nejen všechny nebezpečné látky, ať už organické nebo anorganické, ale i mikroorganismy, a tak stále docházelo k infekcím.

První dezinfekční látka – volný chlor 

Chlor, vysoce reaktivní prvek, který se v přírodě v elementární formě téměř nevyskytuje, se do vody začal přidávat asi před 100 lety ve formě vodného roztoku chlornanu sodného. Ten je dnes známý pod obchodní značkou Savo. Jako první začala s chlorováním západní Evropa.

V tehdejším Československu to byly pražské vodárny, které ho na začátku 20. let minulého století začaly do vody přidávat pomocí zařízení nazývaných chlorátory. Praha sice na svém území disponovala množstvím studní, ale vzhledem k rychle rostoucímu počtu obyvatel bylo nutné přistoupit k úpravě vody přímo z Vltavy.

Potřeba pitné vody vyústila v 60. letech stavbou rozsáhlé nádrže Želivky. Pitná voda přitéká do Prahy přes 50 km dlouhým přivaděčem. Zatímco Vltavská kaskáda slouží především k protipovodňové ochraně, nádrž Želivka byla projektovaná už rovnou jako zásobárna pitné vody pro celý Středočeský kraj.

Dezinfekce vody přinesla pozitivní prospěch celé populaci. Prodloužila se délka života, zlepšilo se celkové zdraví obyvatel, a hlavně výrazně klesla dětská úmrtnost. 

Vývoj nemocnosti a úmrtnosti na břišní tyfus v Praze v období 1886–1955 před vybudováním a po vybudování kanalizace, vybudování vodovodu Kárané a zavedení kontinuálního chlorování pitné vody ve vodárně v Podolí. (zdroj SZU)

Chlorování dlouho zůstávalo doménou pouze Prahy. V první polovině 20. století byl venkov osídlený více než dnes a téměř 90 % domácností bylo zásobováno vodou z bezpečnějších podpovrchových zdrojů.

Plošná dezinfekce chlorem se začala provádět až v 50. letech, kdy nastal velký pokrok v oblasti veřejného zdraví, jehož odvrácenou stranou však byla krušná politická situace.

Problém elementárního chloru – až příliš velká reaktivita

V 70. letech vědci zjistili, že volný chlor ve vodě není až tak bezpečný. Nejenže ovlivní parametry jako pach a chuť, další vedlejší účinky jsou mnohem horší. Elementární chlor totiž dokáže reagovat s organickými látkami, které voda obsahuje třeba jen ve stopových množstvích. Potom vznikají sloučeniny, z nichž mnoho může mít rakovinotvorné účinky, například trihalogenmethany.

Povrchová voda se upravuje v několika krocích. Cílem je odstranění veškerých nečistot od milimetrových po nanometrové rozměry. Nejhrubší částice se koagulací srazí na vločky. Pro zvýšení účinnosti vločkování se přidávají různé druhy síranů. Vločky postupně klesají na dno nádrží, odkud je již lze odstranit. Jemnější zachytí zpravidla písková filtrace.

Organické látky se vážou na aktivní uhlí. Zbývají ionty kovů – zejména manganu a železa. Ty se srážejí kyselinou uhličitou. Dále se ovlivňuje tvrdost vody přidáním uhličitanu sodného. Dusičnany, dusitany a amonné ionty se odstraňují přes iontové měniče.

Posledním stupněm je dezinfekce, která spolehlivě zahubí veškeré mikroorganismy včetně virů, a to některou z uvedených metod nebo jejich kombinací:

Chemické a UV metody dezinfekce

  • Dezinfekce UV zářením ‒ její výhodou je, že pach ani chuť vody nejsou ovlivněny
  • Dezinfekce oxidem chloričitým – proniká i do biofilmů, je efektivní na legionelly
  • Přídavek chloraminu – k optimální dezinfekci stačí nízká koncentrace.
  • Ošetření ozonifikací – vysoký účinek je zaručen nehledě na pH vody 
  • Dezinfekce peroxidem vodíku – sloučenina se rychle rozkládá a nezatěžuje prostředí toxickými meziprodukty.

Fyzikální metody dezinfekce

  • Ultrafiltrace ‒ úprava vody metodou reverzní osmózy, pomocí které se připravuje ta nejkvalitnější pitná voda.
  • Dočasné zvýšení teploty – je účinná, avšak energeticky náročná metoda.

Maximálně spolehlivé jsou generátory chlordioxidu. Vyrábí roztok oxidu chloričitého, který spolehlivě zahubí veškeré spory plísní, řasy, sinice a baktérie. Zároveň není zdrojem nežádoucích sloučenin jako jsou trihalogenmethany, dioxiny nebo chlorfenoly.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2 × tři =